Nemocnice Kadaň - rozhovor s Marcelou Mádlovou, vrchní sestrou interny

Známe jeden druhého a vycházíme si vstříc. To se mi na Nemocnici Kadaň moc líbí, říká vrchní sestra interního oddělení Marcela Mádlová.

Práce zdravotní sestry je nelehká, fyzicky i psychicky náročná, vyčerpávající, ale naplňující, smysluplná a tak strašně potřebná. Přinášíme Vám příběhy našich vrchních sester, které jsou pilíři této nemocnice. Bez nich se neobejdeme a na jejich bedrech leží obrovské množství povinností. Velmi jim děkuji, že k rozhovoru svolily a našly si čas, který prakticky nemají.

Dnes si představíme vrchní sestru interního oddělení Marcelu Mádlovou. Miluje výzvy a proto se v 45 letech rozhodla vystudovat vysokou školu a rovnou tu nejprestižnější – 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, nebo se rozhodla dát výpověď z klidné práce na dialyzačním středisku v Chomutově, aby šla dělat vrchní sestru nejvytíženějšímu oddělení naší nemocnice. Na "svoje" holky, jak říká sestřičkám a ošetřovatelkám na interně, nedá dopustit, protože právě ony jsou srdcem celého oddělení.

Kdy jste se rozhodla, že se stanete zdravotní sestrou?

Někdy na základní škole. Nechtěla jsem však být přímo zdravotní sestra, ale dětská sestra a pracovat v jesličkách. Na střední zdravotnickou školu jsem se hlásila s tím, že tam půjdu jen v případě, dostanu-li se na tento obor a podařilo se. Chodila jsem na praxi na dětské, novorozenecké a kojenecké oddělení, do porodnice, a hlavně do jeslí, kam jsem se velmi těšila. Než jsem však ústně i písemně odmaturovala, jesle se začaly rušit.

Vzpomínáte si na Vaše začátky, když jste jako mladá sestřička začínala?

Ano, to si v vzpomínám. V květnu roku 1988 jsem složila maturitní zkoušku, v červnu jsem si udělala prázdniny a 1. července jsem nastoupila do zaměstnání. Měla jsem pouze krátké mateřské přestávky a od té doby nepřetržitě pracuji.

Kde jste po maturitě působila?

Na dětském oddělení chomutovské nemocnice nebylo volné místo, bylo mi tedy řečeno, že pokud chci na tomto oddělení pracovat, musím jít mimo okres Chomutov. Nechtěla jsem z domova odejít, tak jsem byla umístěna do léčebny dlouhodobě nemocných na Červený Hrádek v Jirkově. Pracovala jsem tam dva roky, ale už od začátku jsem měla podanou žádost na přeložení na jakékoliv jiné oddělení do nemocnice v Chomutově. Po dvou letech jsem se dostala na neurologické oddělení, kde jsem pracovala až do roku 1993, kdy jsem s dcerou šla na mateřskou dovolenou. Když ještě nebylo dceři ani dva a půl roku, sestřičky z neurologické jednotky intenzívní péče, se kterými jsem byla v úzkém kontaktu, se přesunuly na dialyzační středisko a byly mi nabídnuty ranní směny do nefrologické ambulance. Ukončila jsem rodičovskou dovolenou a nastoupila. V ambulanci jsem pracovala do nástupu druhé mateřské dovolené se synem. Po necelých dvou a půl letech se uvolnilo místo na dialyzačním sále a já využila příležitosti, opět jsem ukončila rodičovskou dovolenou a nastoupila do směnného provozu, kde jsem pracovala až do mého nástupu do Nemocnice Kadaň.

Kdy jste nastoupila do Nemocnice Kadaň?

To bylo v roce 2018 po 30 letech v Chomutově. Nastoupila jsem přímo na interní oddělení jako vrchní sestra.

Jak byste chomutovskou a kadaňskou nemocnici porovnala?

K chomutovské nemocnici jako takové žádné vazby nemám, ale k dialyzačnímu středisku, kde jsem tolik let pracovala, ano. To byla moje srdeční záležitost. Ke konci se to tam ale začalo hodně měnit. Odešla vrchní sestra i spousta mých kolegyň a nastoupily nové sestry. Pomalu jsem tam přestávala mít srdce. Práce mě moc bavila, to ano, ale byla příliš jednotvárná. Pořád děláte vlastně to samé a pomalu ztrácíte rozhled. Abych si po letech dokázala, že mám na to, pracovat ještě někde jinde a s úplně jinými přístroji, jezdila jsem současně dva roky vypomáhat na následnou intenzívní péči do nemocnice v Mostě.

Rozhodnutí nastoupit do Nemocnice Kadaň byla výzva a já mám výzvy ráda, jinak bych nenastoupila jako vrchní sestra na internu, kde to teď miluji a beru ji jako moje třetí dítě. Z původního nelékařského personálu zůstala pouze jedna všeobecná sestra a z ošetřovatelského už nikdo. Pomalu se tady vyměnili všichni a musím říct, že mám samé šikovné, pracovité a hodné holky, které jsou ochotné pracovat doslova až do roztrhání těla. Můj velký dík patří všem, kdo pracují na našem interním oddělení, včetně dvou sestřiček: Vlastičce Náplavové a Dáše Protivové, které by už měly zaslouženě odpočívat, ale jejich sesterské srdíčko je tak veliké, že nám stále pomáhají. Dlouhodobě se potýkám s nedostatkem zdravotních sester, ale moje holky to všechno výborně zvládají. Jsem jim za to, jak jsou obětavé, strašně vděčná, jsou to srdcařky a nikdy by internu nenechaly padnout.

V porovnání s chomutovskou nemocnicí, na té naší velmi oceňuji, jak si tady všichni pomáhají. Jsme malá nemocnice, známe jeden druhého a vycházíme si vstříc. To se mi opravdu líbí. V Chomutově to tak rozhodně není. Panuje tam obrovská rivalita a nemyslím si, že vrchní sestry tam spolupracují, jako my tady. Z Nemocnice Kadaň mám jen samé pozitivní zkušenosti.

Jak se práce z Vašeho pohledu měnila?

Na to jsem si vzpomněla, když se slavilo výročí sta let České republiky. V té době jsem studovala na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy a na výstavě na Vyšehradě jsme si šli prohlédnout historické exponáty a komické bylo, že tam Červený kříž prezentoval zdravotnické pomůcky, se kterými jsem v roce 1988 ještě běžně pracovala. Používala jsem kovové jehly, skleněné stříkačky nebo skleněné bažanty. Chystal se obvazový materiál, skládaly se longety a tampónky. Kolikrát jsme celou noc stříhaly, motaly a dávaly pomůcky do sterilizátorů, které byly na každé sesterně. Dneska se otevře krabice, roztrhne pytlík a je to. Zdravotní sestry vůbec nevědí, co mají. Všechno je na jedno použití. Moje děti mi nechtěly vůbec věřit, že jsem s tím vším muzeálním materiálem ještě pracovala (smích).

Co všechno má vrchní sestra na starosti?

Celý chod oddělení od zásobování, přes léky, materiál až po personál a pokrytí služeb. I lékaři se na mě obracejí prakticky pořád, když potřebují něco zařídit nebo objednat. Je toho dost, co má vrchní sestra na starosti.

Kdyby bylo možné něco v nemocnici změnit, co by to bylo?

Vzhledem k tomu, že oceňuji nejen v osobním, ale také v profesním životě otevřenost, dobrou komunikaci a práci na mezilidských vztazích, byla bych ráda, kdybychom na tomto mohli pracovat i zde s kolegy a kolegyněmi veškerých zdravotnických profesí. Důvěra a dobrá spolupráce je za mě klíčovým faktorem při péči o pacienta a zlepšování zdravotnických služeb ze strany zdravotníků.

Všechny nemocnice v České republice řeší ten samý problém – zdravotní sestry a bratři prostě nejsou. V čem vidíte největší problém?

Když na střední škole odmaturujete, stanete se praktickou sestrou, nastoupíte na oddělení a máte nižší plat než sestra všeobecná, ale děláte tu samou práci. Nedivím se, že chtějí pokračovat ve studiu, aby dostali za svoji práci stejný plat, jako sestra všeobecná. Vzdělávání na zdravotnických školách bylo nenávratně před lety zničeno. Nás učili lékaři. Vyučovaly se odborné předměty – somatologie, interna, chirurgie, pediatrie, patologie, gynekologie, psychiatrie nebo psychologie. Dnes studenty vyučují zdravotní sestry a to je veliký rozdíl. Abyste se dnes stala plnohodnotnou zdravotní sestrou, musíte minimálně sedm let studovat. Je to špatný systém vzdělávání, a proto je nás tak strašně málo. Tenkrát to byla obrovská chyba, přitom vzdělávání sester bývalo na špičkové úrovni.

Co Vám tato práce vzala?

Vzala mi zdraví. První tři roky tady byly náročné. Když jsem sem nastoupila, nebyl tu personál, pouze čtyři sestřičky a pár externistů. Nebylo to tenkrát lehké. Pracovala jsem šest dní v týdnu až do doby, než moje tělo řeklo dost. Skončilo to tím, že jsem měla srdeční selhání. Teď už se více šetřím.

Na co byste nalákala mladé sestřičky a bratry, aby šli pracovat k nám do nemocnice?

Na to, co říkám studentům na praxi: Když projdou internou, tak budou umět všechno. Víte, v naší nemocnici zastává interna kromě chirurgie, ortopedie, gynekologie, dětského a porodnice, všechna ostatní oddělení. Zdravotní sestry a bratři, co projdou internou, mohou jít na jakékoliv jiné oddělení, protože mají tu nejlepší možnou průpravu a vyzkouší si kromě porodu všechno, i tu smrt. Ta je tady také nejčastější ze všech oddělení. Bohužel, když pacient zemře a studenti nebo moje holky se s tím setkají poprvé, vždycky jim říkám: To je koloběh života. Bylo by to špatné, kdybychom byli porodnice. Jsme interna a smrt k ní prostě patří. Pokaždé jsem se uklidňovala tím, že člověk je na konci života, prožil si krásný život, určitě se mu tady na světě líbilo, ale teď je nemocný a chce už mít klid. Už je mu dobře.

Co máte na této práci nejraději?

Když vidím, že jsou pacienti spokojení a všechno jde tak, jak má. Když přijde rodina pacienta, ta je také spokojená a přijde nám poděkovat za naši péči. Smutné je, když se setkáme s rodinou, která si stěžuje, ale i to se občas stane. Ne vždy si umí laická veřejnost představit, co obnáší péče o nemocného člověka. A pokud si myslí, že ano, upozorňuji, že si to musí vynásobit minimálně třiceti. Naši pacienti jsou vesměs všichni moc hodní. Problém mají hlavně muži, kteří se těžko smiřují s tím, že potřebují pomoci. Ale moje holky to zvládají skvěle. Jsou to velké profesionálky.

Má Vaše profese vliv i na rodinný život? Berete si práci domů?

Kdo ne? I zdravotníci jsou stále jen lidé a stane se, že náhle onemocní. Jako vrchní sestra musím zajistit chod oddělení, ať je všední den či víkend. Například v neděli ve čtyři ráno zjistím, že mi píše ošetřovatelka. Nemůže přijít do práce a já vím, že tady budu mít jen jednu sanitářku na směnu, tak se obléknu a jedu sem na šestou hodinu ranní, protože tak brzy ráno nebudu nikoho doma budit. Takže tu do desáté hodiny sloužím jako ošetřovatelka a pak hledám někoho, kdo mě přijde vystřídat.

Kdyby bylo možné vrátit čas, rozhodla byste se pro jiné povolání?

Ne. Interní oddělení je součástí mojí rodiny. Je to takové moje třetí dítě. Manžela s tím sice štvu, ale je to prostě tak. Asi jsem k pomáhající profesi byla zrozena a neumím si představit, že bych dělala něco jiného. Ani bych nechtěla a určitě by mě to nebavilo. Tuhle práci musí mít člověk prostě rád. Vidím to často na studentech, kteří k nám přijdou na praxi. Hned poznám, kteří to nikdy dělat nebudou a zdravotnickou školu si vybrali jen proto, aby měli maturitu. Byla jsem příjemně překvapena z letošních praktikantů. Ti byli naprosto luxusní. Uměli se k práci postavit, ničeho se nebáli. Skvělý byl Vítek Straška nebo Daniela Machačová. Oba dva to mají, jak se říká, v sobě. Byla jsem z nich nadšená.

Jak trávíte volný čas?

Na zahradě. Mám záhonky, skleník, hrabu se v hlíně, koukám, jak mi to roste a hubím slimáky. Do loňska to byla jenom zahrada. Teď mám vnoučka Vojtíška a on je moje priorita číslo jedna.

Rozhovor vedla:

MgA. Karolína Odlasová, Ph.D.
Marketingová specialistka Nemocnice Kadaň