Vlajka pro Tibet - proč ji vyvěšujeme?
Vlajka pro Tibet je každoroční mezinárodní kampaň konaná vždy 10. března na výročí Tibetského národního povstání, jejímž cílem je poukázat na porušování lidských práv v Tibetu formou vyvěšení tibetské vlajky. Celosvětová akce vznikla v západní Evropě v polovině devadesátých let 20. století. V roce 1996 se poprvé připojila také čtyři česká města (např. Praha 3). V ČR kampaň koordinuje spolek Lungta. V roce 2011 podpořilo v ČR akci 403 obcí, měst, městských částí nebo krajů. Roku 2013 tuto akci vyvěšením tibetské vlajky podpořilo celkem 467 obcí, měst, městských částí nebo krajů.
Tibetské národní povstání započalo 10. března 1959, kdy v hlavním městě Tibetu - Lhase - propukla revolta odpůrců čínského komunistického režimu. Kořeny povstání sahají do rozmezí let 1950-1951, kdy Čínská lidově osvobozenecká armáda vnikla na tibetské území a zabrala jej.[1] Jedny z prvních vážnějších konfliktů mezi čínskou a tibetskou stranou propukly již v roce 1956 v tibetských provinciích Kham a Amdo. Hlavní vlna tibetské revolty však propukla v roce 1959; tibetský partyzánský odboj však trval až do 70. let 20. století. Při povstání bylo zabito přes 86 000 Tibeťanů. Další byli nuceni odejít do exilu, mimo jiné i sám dalajlama Tändzin Gjamccho, který našel útočiště v indické Dharamsale. Každoročně bývá celá událost připomínána kampaní Vlajka pro Tibet a vzpomínkovými akcemi, v Česku je pořádá občanské sdružení Lungta.
Od roku 1959 se vždy po několika letech opakují menší povstání a protesty na území celého historického Tibetu, která jsou vždy tvrdě potlačena. Mezi největší protesty patří z let 1988, 1989 a 2008, vždy v březnu. V posledních několika letech je Tibet během března nepřístupný pro cizince, v tomto měsíci také platí speciální vyhlášky a zákazy (zákaz prodeje pohonných hmot, omezený počet osob vstupujících do prostoru starého města Lhasy - Barkor, povinnost pro státní úředníky pracovat celý měsíc včetně víkendů apod.)
V říjnu roku 1949, kdy se pevninská Čína nacházela pod kontrolou komunistického režimu, bylo oznámeno prostřednictvím rozhlasové stanice Peking, že Tibet je součástí Číny a bylo deklarováno zahájení pochodu Čínskou lidovou osvobozeneckou armádou do Tibetu. Cílem tohoto pochodu bylo údajné osvobození od cizích imperialistů. Tibet tento krok odmítl, a tibetská vláda vydala prohlášení, že Tibet součástí Číny nikdy nebyl, a odmítla cíl pochodu s tím, že žádná cizí mocnost nad Tibetem nevládne. Tibetská vláda požádala Mao Ce-tunga, aby využil své autority a zabránil vstupu čínských vojsk na tibetskou půdu. Čína nedala na tuto žádost žádnou odpověď.
Následně došlo k jednání o nezávislosti Tibetu v Dillí. Čína stanovila dva požadavky, požadovala spravování záležitostí týkajících se tibetské národní obrany a uznání Tibetu jako součástí Číny. Vláda v Lhase spěšně tyto požadavky odmítla. Čína 7. října 1950 zaútočila z osmi různých směrů na východní Tibet. K útoku došlo dříve, než stačila tibetská vláda informovat o zamítavém postoji k těmto požadavkům. Během jednání v Dillí čínský velvyslanec doporučil, aby byla vyslána tibetská delegace také do Pekingu. V době, kdy byla tibetská delegace v Pekingu, došlo 23. května 1951 k sestavení dokumentu s názvem "Dohody o opatřeních k mírovému osvobození Tibetu", také nazývaném "Sedmnáctibodová dohoda". Tibetské delegaci nebylo povoleno odvolávat se k Dalajlamovi či k tibetské vládě o případné dodatečné instrukce. Dohoda byla podepsána pod nátlakem a Číňané údajně padělali duplikáty tibetských pečetí a delegaci přinutili, aby jim dokumenty zpečetila.
9. září 1951 dorazilo do Lhasy pod velením Wang Ťi-meje několik tisíc čínských vojáků. Poté se přidalo dalších 20 000 vojáků pod velením generálů Čang Kuo-kuye a Tchan Kuan-sana. V důsledku obrovských dodávek potravin pro čínské vojsko a zabrání pozemků pro vojenské tábory a kasárny, se tibetské hospodářství zhroutilo. Obyvatelé Lhasy se ocitli na pokraji hladomoru.
Více ZDE