Výstava Ve spojení

Dotek fantazie, každodennosti a hravosti. Galerie Josefa Lieslera zve na čtyři mimořádné kadaňské umělce. 

"Každé umělecké dílo potřebuje kontakt s divákem. Bez diváka by nikdy nebylo dílo dokončeno, nežilo by." Tak začíná úvodní věta textu, který najdeme na stěně za vstupními dveřmi galerie. Krásně napsaná slova naladí návštěvníky na atmosféru prostoru, beze zbytku vyplněného tvůrčí výpovědí čtyř umělců žijících v Kadani. Právě probíhající výstava v kadaňské Galerii Josefa Lieslera se jmenuje Ve spojení a kurátorka Lucie Filipo, která je zároveň jednou z vystavujících, připravila ve spolupráci s ostatními umělci další zajímavý výstavní počin, tentokrát určený všem bez rozdílu věku.  

Prezentací svých výtvarných prací chtěli jednoduchým a nenásilným způsobem předvést současné umění. Pestrost a barevnost vystavených děl má co nabídnout jak těm nejmenším, tak i nejstarším návštěvníkům. Zdánlivě nesourodé seskupení uměleckých výtvorů sjednocuje téma kontaktu a právě okamžik, kdy divák do díla vstupuje, je společnou rovinou tvorby umělců. To, jak divák s dílem komunikuje, jak jej přijímá, co v něm dílo vyvolává, je základem pro naplnění existence uměleckého díla. Terezie Havlíčková Corfu, která vyučuje výtvarný obor na kadaňské Základní umělecké škole Klementa Slavického, je podle vlastních slov "hlavně máma na plný úvazek". Téma mateřství se výrazně propisuje i do její umělecké tvorby. Dětské oblečení visící na barevných ramínkách se záměrně neuměle vyšitými, notoricky známými miminkovskými frázemi jako "Řekni máma", "Pá pá" nebo "Ták jsi veliká" mají podobně zápisníkový charakter jako deníkové kresby vystihující prostředí, které výtvarnici obklopuje, ve kterém se cítí dobře a kde je naprosto oddána své rodině. Kresby jsou jednoduše vytvořené černým fixem. Hra s linií, plochou a bodem vypráví příběhy kavárny, kuchyně nebo miminka či rostlin. Výšivky a deníky doplňují půvabně hravé kresby na zdi, které jsou volně inspirované papírovými zápisníky. Každá část obstojí výborně i sama o sobě, ale jako celek nám předkládají plastickou a věrohodnou zpověď jedné maminky-výtvarnice a jednou možná pomohou oživit vzpomínky, vůně a pocity dospělé dceři otevírající kapitolu mateřství.

Výtvarný pedagog Jakub Havlíček zde prezentuje dvě neobyčejná umělecká díla, která působí hravým a jednoduchým dojmem. Zdání však klame. Obě skrývají hluboká sdělení. Instalace nazvaná 1000+1 je složena z 435 origami jeřábů zavěšených na dlouhých šňůrách od stropu až na zem. Skládanky jsou z různých materiálů a obnovují vzpomínky na konkrétní dny, kdy je autor tvořil, jakoby si psal svůj vlastní deník. Zajímavé je i to, že vznikaly od nástupu do normálního pracovního života po lockdownu a prázdninách v roce 2020 až do dne vernisáže. Najít tu můžeme origami z účtenky, sáčku od mouky, z vánočního balícího papíru, ze stokoruny, z alobalu a z dalších materiálů. Autor zde čerpá z japonské kultury, kde patří jeřáb mezi tradiční symboly dlouhého života a vyrábění šňůr s tisícem papírových jeřábů pomáhá nemocným v uzdravení. Lidé si je také zavěšují doma, aby jim přinesly štěstí a splnily přání. Také se věnují dětem, aby jim pomohly prožít dlouhý a šťastný život. Za velmi dojemný považuji také příběh desetileté Japonky Sadako, která byla ve dvou letech vystavena radiaci po výbuchu atomové bomby v Hirošimě za 2. světové války. Těžce nemocná dívka se rozhodla složit 1000 jeřábů a doufala, že jí to pomůže k uzdravení. Bohužel to nestihla a ve 12 letech zemřela na leukémii. Deníková forma je patrná i u mobilem pořízených fotografií, některých dodatečně upravených jednoduchými kresebnými zásahy. Zpovědi, jak autor seskupení fotografií pojmenoval, ukazují citlivost a vnímavost při hledání a nalézání půvabu v každodennosti. Představuje nám obyčejné zdi v paneláku, schodiště, pohled z okna, zahradu u domu, květinu a sochu na městských hradbách. Každá fotografie si nese příběh, který si návštěvník může vyložit po svém. Žádná interpretace není špatná. Uměním může být i schopnost vidět krásu v obyčejných, všedních věcech. Tak, jak ji nejspíš vidí i Jakub Havlíček. 

Svět deníkových fotografií je oddělen instalací bílé látky znázorňující mlhu, jakousi bránu do světa fantazie výtvarnice Nikoly Dunkové. Na jeho počátku je malba Cygnus Olor patřící do rozsáhlejšího souboru "Uvnitř a vně". Jednotícím prvkem této série je téma spojení člověka s přírodou. Autorka tak vyjadřuje myšlenku blízkosti našeho vnitřního světa s přírodou. Tuto podobnost v sobě člověk nezapře ani přesto, že se většina z nás od přírody už hodně vzdálila a stále se vlastnostmi a projevem zvířeti podobáme. A ať už chceme, nebo nechceme, v některých okamžicích života tyto podobnosti vyplouvají na povrch. Obraz Cygnus Olor, z latiny Labuť velká, je zaplněn symboly, které jsou spjaty s životem labutě a na první pohled lehce přehlédnutelná ženská postava v pozadí vyjadřuje vztah autorky k tomuto symbolu vnitřní krásy, obrovské síly, harmonie a odhodlanosti. Velkoformátový obraz labutě hlídá jako strážce další instalaci pojmenovanou Malé světy. Pět skleněných nádob, které uvnitř skrývají miniaturní snové světy, jsou jako vystřižené ze surrealistického obrazu. Autorka ztvárnila pět variací někdy pohádkově krásných, jindy temných prostředí uzavřených před okolním světem. Působí tak křehce, že se jich člověk bojí dotknout, i když by nejraději do jednoho z nich vešel a zůstal v něm. Kouzelné krajiny nabádají k přemýšlení nad křehkostí lidského života a světa jako celku. Tento soubor je pro mě asi největším překvapením výstavy. Jak magický a bohatý musí být vnitřní svět této výtvarnice, když dokáže vytvořit tak úchvatná umělecká díla. V takové zemi bych chtěla žít. Krajina fantazie je uzavřena velkoformátovým obrazem pojmenovaným Bezmezně, který se opět nějakým způsobem dotýká tématu deníku a vzpomínek. Je pohledem do nitra, mapou duše nebo snahou o vyrovnání se s minulostí. Najdeme tu slovní spojení jako Wabi Sabi odkazující k japonské představě krásy v pomíjivosti okamžiku, souznění s přírodou a radosti z obyčejných věcí nebo Barvy všecky odkazující k albu Zuzany Navarové. Kompozice obrazu i přes mnoho prvků a textu nepůsobí chaoticky, ale naopak velmi uklidňuje a jakoby tiše promlouvá k divákům. 

Úplně jiný přístup k tvorbě můžeme vidět u abstraktní umělkyně Lucie Filipo, která vystavuje soubor obrazů a objektů pojmenovaných Odlišně stejní. Obrazy představují svět lidí a objekty svět zvířat. Expresivně laděné malby doplňují dřevěné objekty barevně sladěné s plátny. Obrazy symbolizují svázanost člověka v současném systému světa a jeho neschopnost se z něj vymanit. V kontrastu k tomu stojí svět zvířat, který žije v rovnováze s přírodou, neničí a neškodí přírodě ani člověku. K podobnosti člověka a zvířete odkazuje stejná barevnost objektů a obrazů. Soubor Lucie Filipo je kritikou společnosti, která totálně ničí a devastuje planetu. Změnit to může pouze návrat člověka k přírodě. Jedině tak se svět zase dostane do rovnováhy. Je těžké uvěřit, že Lucie tvoří díla takto vyspělá teprve pár let. Důležitost svobody ve vyjádření je patrná v pestré paletě materiálů a technik, kterými dosahuje, jak sama říká, maximálního uvolnění, ale i napětí. Zpočátku pro ni malba byla způsobem terapie, cestou k uzdravení a možností, jak uchopit život do svých rukou. Později se její umělecká tvorba stala vášní, která jí nabíjí i vyčerpává, činností, ve které nejsou žádná pravidla, jen absolutní volnost. Umělci, kteří jsou zároveň autoři myšlenky konceptu výstavy, připravili přehlídku umění, která nejen ukazuje, jak přemýšlejí a tvoří současní výtvarníci 30+, ale také určuje směr, kterým se výtvarné umění a kultura obecně ubírá. A ať jsou nám bližší čisté abstrakce, kouzelné fantazie, mateřské výpovědi nebo umění každodennosti, žijeme všichni spolu na jedné planetě a měli bychom být spolu v kontaktu. Výstava svým potenciálem obrovsky překračuje hranice našeho města. Navzdory tomu, že žijeme v kraji poznamenaném těžbou, vysídlováním, vysokou nezaměstnaností a dalšími těžkostmi, tu máme lidi, kteří přesto, nebo právě proto šíří krásu a dobro. Jdou příkladem svými životními postoji a jako v případě těchto umělců ještě navíc náš život dělají mnohem a mnohem krásnější. A za to jim děkujeme! 

MgA. Karolína Odlasová, Ph.D